Tuhle představu mám asi od třinácti. Časem jsem ji změnil ne na vnější, ale na vnitřní osvobození. To pak na naplnění v lásce, vztahu a hudbě, to pak na seberealizaci v práci, to pak na malé ostrovy okamžiků, kdy není Budoucnost ani Minulost. Jako třeba teď. Sedím na lavičce mezi stromy. Chápu, mám to podobný, jen ty návraty jsou čím dál bolestnější.. Já se na Vyšehrad chystám asi deset let, a ještě jsem tam nedojel. Dodnes mě láká ta vize, že jednou se všem na všechno vykašlu a navždycky odejdu Někam a už se nevrátím. Zbyde jen vzpomínka.